
Albee Edward: se narodil 12. března 1928 ve Washingtonu, ale jako 14denní miminko byl adoptován rodinou Albee (divadelními podnikateli), s níž se přestěhoval do New Yorku. Vystudoval Choate School a Trinity College.
Albee je americký dramatik přiřazovaný k absurdnímu dramatu, ačkoliv sám se označuje za autora spíše tradičního.
Je trojnásobným držitelem Pulitzerovy ceny (1. - 2. května 1967 za hru Křehká rovnováha /A Delicate Balance/; 2. roku 1975 za hru Pobřeží /Seascape/; 3. v roce 1994 za hru Tři velké ženy /Three Tall Woman/).
Stal se populárním nejprve v Evropě (jeho první dvě divadelní hry měly premiéru v Západním Berlíně), až pak v USA.
Ve svých hrách zachycuje člověka v nesmyslných a bezvýchodných situacích, jeho postavy nežijí plnohodnotným životem, dělají věci, které nic neznamenají a ničemu neslouží, nejsou se schopny dorozumět se s ostatními, člověk je podřízen moderní civilizaci.
První dramatický pokus Edwarda Albeeho se váže k roku 1940, kdy jako dvanáctiletý napsal frašku Aliqueen. Ve svých 30 letech pak vytvořil svou první úspěšnou hru Stalo se v ZOO /The Zoo Story/, jejíž světová premiéra se konala 28.9.1959 v Berlíně.
Edward Albee žije v New Yorku, stále píše nová dramata, režíruje své hry a učí.
Z DÍLA:
Stalo se v ZOO (1958, The Zoo Story) - lidský svět je zde přirovnán k ZOO; lidé žijí odděleni svými byty
Pískoviště (1959, The Sandbox) - drastická hra popisující pohřbívání zaživa na jednom pískovišti
Americký sen (1960, The American Dream)
Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1962, Who's Afraid of Virginia Woolf?, u nás pod titulem Kdopak by se Kafky bál?) - vzájemná odcizenost lidí žijících vedle sebe, jejich přetvářka a nepochopení se navzájem je ukázáno na dvou manželských párech intelektuálů
Balada o smutné kavárně (1963, The Ballad of the Sad Cafe) - dramatizace novely Carson McCullersové
Malcolm (1965)
Pobřeží (1974, Seascape)
Naslouchání (1975, Listening)
Alighieri Dante
Bezruč Petr
DÍLO:
básnická sbírka "Slezské písně"
lyrické konfese "Kdo na moje místo, Jen jedenkrát"
básně "Škaredý zjev, Ondráš, Vrbice, Stužkonoska modrá"
lidové pamflety "Markýz Géro, Dva hrobníci"
humoristické dílo "Lolo a druhové, Povídky z Kafé Lustig a mnoho dalších
(20.02.1523 - 24.11.1571)
Narodil se v Přerově na Moravě v měšťanské rodině, která se věrně hlásila k Jednotě bratrské. Stalo se tedy po zákonu rodinné výchovy a tradice, když Blahoslav sám tak úzce spojil svůj život a tvorbu s touto reformní církví. Nižší vzdělání mu daly bratrské školy v Přerově, vyššího vzdělání nabyl na zahraničních univerzitách. Studoval mimo jiné ve Wittenbergu, kde měl i možnost poznat německé reformační hnutí a jeho hlavního představitele Martina Luthera, a v Basileji. Zde se sblížil s českým humanistou trvale tam působícím, se Zikmundem Hrubým z Jelení. Studiemi a pobytem v cizině Blahoslav získal velký rozhled, který ho připravil pro další dráhu a ovlivnil podobu jeho celé činnosti: hluboce pronikl nejen do teologie, ale i do humanistických zásad jazykové, literární a věděcké práce. Po návratu ze studiíí pracoval ve prospěch Jednoty bratrské v jednom z jejích důležitých středisek v Čechách, v Mladé Boleslavi. Po svém zvolení biskupem církve (1557) přesídlil do jejího neméně důležitého střediska na Moravě, do Ivančic, a tam pak zůstal až do smrti . Vedle povinností biskupa spravoval jako tajemník Jednoty bratrské její archiv a stal se tak i jejím dějepiscem.
Sám velice vzdělán, Blahoslav vedl zápas o prosazení vyššího vzdělání v Jednotě bratrské. Odpůrce nacházel zejména v bratrském biskupovi Janu Augustovi. Své zásadní stanovisko souhrnněji vyjádřil v důvtipně vedeném polemickém spisku Filipika proti misomusům (1567, filipika = bojovná řeč, misomusové = nepřátelé vzdělání). Blahoslav však nevedl jen takovéto polemiky a nevytyčoval jen náležité cíle. V celé své tvůrčí činnosti se řídil přesvědčením o potřebnosti vzdělání a usiloval o pozvednutí kulturní úrovně Jednoty bratrské. Až na několik drobných prací napsaných v latině tvořil česky a stal se tak velkým pokračovatelem Viktorina ze Všehrd a jeho snah o český humanismus. Blahoslav byl bohatou, mnohostrannou osobností, schopnou zasahovat hned do několika tvůrčích oblastí. Do teorie i praxe zpěvu a pak i skladatelství zasvěcovala jeho Musica, to jest Knížka zpěvákům, náležité zprávy v sobě zavírající. Poprvé vyšla knižně roku 1558, její druhé vydání bylo rozšířeno o dva charakteristické dodatky: "Zprávy některé potřebně těm, kdož chtí dobře zpívati" a "Naučení potřebná těm, kteříž písně skládati chtějí". Otázkami, jak vést kázání, které náleželo vedle duchovního zpěvu k základu bratrské bohoslužby, a jak dosáhnout jeho náležité úrovně, se zabýval spis Vady kazatelů (1571). Výsledkem Blahoslavova dlouholetého pozorování mateřského jazyka a též touhy po jeho vytříbenosti a kultuře se stalo rozsáhlé jazykovědné dílo Gramatika česká (1571), ústící v nároky na jazykovou správnost a čistotu češtiny. Také toto dílo mělo sloužit praxi, zejména kazatelské. Blahoslavova Musica úzce souvisela s jeho mimořádným činem, sestavením Šamotulského kancionálu (1561), nazývaného podle místa prvního vydání v polských Šamotulách u Poznaně. Jeho vlastní název zní Písně duchovní evanjelistické. Druhé, upravené vydání vyšlo už na Moravě, v bratrské tiskárně v Ivančicích, a proto se tento sborník duchovních písní nazývá i Ivančický kancionál. Ještě významnějším Blahoslavovým činem se stal jeho překlad Nového zákona, vydaný roku 1564 pod názvem Nový zákon vnově do češtiny přeložený. Jeho úspěšný překladatelský čin nezůstal bez odezvy, stal se v Jednotě bratrské podnětem k novému překladu celé bible. Na něm pracovala po dlouhou dobu skupina překladatelů a s použitím upraveného Blahoslavova Nového zákona ho postupně vydala už po Blahoslavově smrti v letech 1579-1594 pod názvem Biblí česká. Protože dílo bylo vytištěno v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě, začalo se mu říkat Bible kralická.
(1313 - 21.12.1375)
Giovanni Boccaccio [bokačo], italský renesanční spisovatel a básník, se narodil pravděpodobně v Paříži v roce 1313 a zemřel 21. prosince 1375 ve Florencii. Příslušnost k domu
Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie. Antonín Čapek byl významnou osobností v Malých Svatoňovicích, kam se rodina v roce 1890 přestěhovala. Organizoval kulturní život v městečku, byl v divadelním spolku, čtenářském spolku, přednášel, byl v řemeslnické besedě. Ani Božena Čapková nezahálela, při různých společenských sezeních sbírala lidové pohádky, říkadla a písničky. V Malých Svatoňovicích bydlela rodina do roku 1907, potom se přestěhovali do Prahy. Josef Čapek měl výrazné výtvarné nadání, i když ve škole příliš neprospíval. Navštěvoval dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí, potom rok pracoval jako dělník v prádelně a od roku 1904 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole malbu a grafiku. Po skončení školy odjel do Paříže, kde bydlel v letech 1910-11, přitom navštívil Španělsko. Po návratu se zapojil do uměleckého a společenského života Prahy - v roce 1911 byl jedním ze zakládajících členů Skupiny výtvarných umělců, rok na to redaktorem jejich Uměleckého měsíčníku, další rok redaktorem měsíčníku Mánes. S bratrem Karlem Čapkem se podílel na vytvoření Almanachu na rok 1914 a v roce 1918 se stal zakládajícím členem výtvarně umělecké skupiny Tvrdošíjní spolu se Zrzavým, Špálou, Kremličkou, Hofmanem a Marvánkem. Nebyl odveden v rámci 1. světové války na frontu pro zdravotní postižení - oční vada. Od roku 1917 do roku 1921 byl redaktorem Národních listů, potom až do svého zatčení redaktorem Lidových novin. Od roku 1929 byl členem Umělecké besedy. Již dne 1. září 1939 (v den napadení Polska a oficiálního zahájení druhé světové války) byl zatčen gestapem v Zálesí, kde byl s rodinou na letním bytě a až do své smrti v dubnu 1945 byl internován v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen, kde zemřel na skvrnitý tyfus. Za svého života byl po literární stránce zastíněn úspěšnějším bratrem Karlem a také svými výtvarnými pracemi . Společně s bratrem Karlem se podílel na těchto dílech: Josef Čapek tvořil i sám, zejména povídky, pohádky pro děti, i divadelní hry, fejetony, eseje zejména z uměleckého prostředí. Jeho dílo není rozsáhlé, ale zato mnohotvárné. 1917 - Lelio - soubor povídek o válečném zoufalství (09.01.1890 - 25.12.1938) DÍLA: povídky "Boží muka; Trapné povídky; Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy" Svatopluk Čech se narodil v Ostředku u Benešova 21. února 1846. Otec, hospodářský správce, byl horlivým zastáncem vlasteneckých a demokratických idejí roku 1848. Z jeho úst slýchal mladý Svatopluk Kollárovy a Máchovy verše, v jeho knihovně nalézal svazky romantických básníků západoevropských i slovanských. Fantazii budoucího básníka rozněcovala četba, silně na něho působily i přímé zrakové a sluchové vjemy. K trvalým dojmům z dětství patří též idyla venkovské, většinou středočeské krajiny a laskavého prostředí domova, dvou jistot, k nimž se Čech opětovně uchyloval. ČECHŮV PŘÍNOS: Rozvíjí dědictví Kollárovo a Havlíčkovo. DÍLO: lyrická dramata "Strýček Váňa; Tři sestry; Racek; Višňový sad"
(asi 1660 - 24.04.1731) Daniel Defoe se narodil roku 1660 v Anglii , v době plné náboženských a společenských rozporů, a zemřel roku 1731. Pocházel z rodiny londýnského svíčkaře a řezníka. Daniel Foe (přídomek "de" si k příjmení dal až později) chodil do presbyteriánské školy, kde se mu dostalo nejvyššího akademického vzdělání. Jako kazatel se ale neuplatnil a dal přednost výnosnějšímu povolání - podnikání. Obchodoval s vínem a tabákem i s jinými artikly a investoval kapitál do zámořských plaveb. Defoe se jako protestant bouřil proti katolickému králi Jakubovi a proti jeho politice, která usilovala, aby se Anglie stala katolickou zemí. Roku 1685 se účastnil mohutného lidového povstání drobných sedláků a tkalců. Po jeho porážce se musel skrývat, ale už za 3 roky se znovu připojil a armádě Viléma Oranžského, který se přeplavil z Holandska do Anglie, aby katolického krále Jakuba zbavil moci. Jakub II. uprchl do ciziny a Vilém Oranžský se stal prvním anglickým králem z rozhodnutí parlamentu. Naši čtenáři se mohli s Robinsonem seznámit prostřednictvím českých překladů tohoto díla - v roce 1975 Robinsona přeložil Albert Vyskočil a Timotheus Vodička a obrázky namaloval Adolf Born. Pro mnohé z nás bude asi nejbližší Robinson Crusoe vydaný r. 1963, kterého přeložil Josef Věromír Pleva a poutavými obrázky doplnil Zdeněk Burian. Anglický spisovatel Charles Dickens se narodil 7. února 1812 a byl nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu. Z nuzných poměrů se vypracoval na opravdovou hvězdu literárního nebe a to jen svou houževnatostí a vytrvalostí. V dětství byl často nemocný. Jeho rodina se najednou ocitla na hranici bídy. Po přestěhování z idylického venkova do Londýna dluhy začaly narůstat. Jako desetiletý chlapec musel pracovat. Potloukal se po Londýně a nasál do sebe atmosféru pochmurného velkoměsta 1. pol. 19. stol. Teprve od dvanácti let chodil nějaký čas do soukromé školy, kde se toho sice moc nenaučil, ale poznal další prostředí, které zvěčnil ve svém díle. Od svých dvaceti let působil v listu Morning Chronicle (Ranní kronika). Svou literární dráhu zahájil drobnými časopiseckými črty a povídkami pod pseudonymem Boz, v nichž zachycoval londýnské prostředí a postavy i z nižších společenských vrstev. Jeho časopisecké črty plné humoru si čtenáři tak oblíbili, že se rozhodl pustit do rozsáhlejšího díla. Roku 1836 začal psát humoristický román na pokračování Kronika Pickwickova klubu. SHRNUTÍ: Karel Jaromír Erben se narodil v roce 1811 v podkrkonošském Miletíně. Maminka pocházela z učitelské rodiny, tatínek byl švec. Po absolvování gymnázia studoval v Praze filozofii a práva. Snažil se přispět ke snahám českých vlastenců o zrovnoprávnění s Němci (české země byly tehdy součástí rakouského císařství), a to především poctivou a soustavnou prací, která by posílila národní sebevědomí a autoritu. Zasloužil se o lepší poznání české literatury, zejména lidové. Cestoval po českém venkově a zachycoval původní vyprávění i písně a říkadla. Zároveň sám psal poezii ovlivněnou lidovými bájemi. Postupně tak - po řadu let - vznikala sbírka balad (dramatických básní s vážnými až tragickými náměty) Kytice z pověstí národních; podle autorova záměru měla oživit památky dávných dob (nikoli ovšem jen napodobovat lidovou tvorbu), podařilo se mu však mnohem víc. Sbírka se stala slavnou už za jeho života a dod
Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry "vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18
zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov
Cervantes Saavedra Miguel de
(29.09.1547 - 23.04.1616)
Čapek Josef
(23.03.1887 - duben 1945)
Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) - 7 povídek
Krakonošova zahrada (1918) - vyprávění o společně prožitém dětství
Lásky hra osudná (1911) - první společná divadelní hra
Ze života hmyzu (1922) - nejúspěšnější společná divadelní hra o tulákovi, který se dostal do říše hmyzu
Adam Stvořitel (1927) - utopistická divadelní hra, již nebyla úspěšná, proto již další hru bratři nevytvořili
1920 - Nejskromnější umění - odborné pojednání
1923 - Pro delfína - soubor lyrických povídek
1923 - Země mnoha jmen - divadelní hra; jediná, nepříliš vydařená
1929 - Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech - nejznámější pohádka z pera Josefa Čapka s jeho charakteristickými ilustracemi
1930 - Stín kapradiny - novela, baladický příběh o svědomí dvou vesnických chlapců, kteří zavraždí hajného, který je nachytal při pytlačení
1932 - Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové - pro děti
1935 - Jak se dívat na moderní obrazy - odborné dílo o umění
1936 - Kulhavý poutník - próza a eseje, autor medituje o životě a nad životem
1938 - Umění přírodních národů - také odborné umělecké dílo
1946 - Básně z koncentračního tábora - vyšlo posmrtně
1947 - Psáno do mraků - vyšlo posmrtně, aforismy
1954 - Povídejme si děti - vyšlo posmrtně
a mnoho dalších článků, fejetonů, esejů, odborných publikací... Čapek Karel
hry "Loupežník; R. U. R.; Ze života hmyzu (spolupráce s J. Čapkem)"
překlady "Francouzská poezie moderní doby"
romány "Továrna na absolutno; Krakatit; Válka s mloky; První parta; Život a dílo skladatele Foltýna (nedokončeno)"
drama "Věc Makropulos; Bílá nemoc; Matka; Lásky hra osudná"
cestopisné fejetony "Italské listy; Anglické listy; Výlet do Španěl; Obrázky z Holandska; Cesta na sever"
románová noetická trilogie "Hordubal; Povětroň; Obyčejný život"
pro děti "Dášeňka čili život štěněte; Devatero pohádek (spolupráce s J. Čapkem)"
sbírky "Krakonošova zahrada ; Zářivé hlubiny (na obou spolupracoval s J. Čapkem)"
filozofická revue "Adam Stvořitel"Čech Svatopluk
(21.02.1846 - 23.02.1908)
Vystudoval v Litoměřicích a v Praze , stal se právním koncipientem ve Slaném a v Praze, nakonec se věnoval hlavně literatuře. Ještě za studií krátce působil v redakci politického deníku Pokrok. Dále působil v redakci beletristického měsíčníku Květy a to celých dvacet let (1879-1899). Podnikl několik cest , z nich nejdůležitější pro jeho tvorbu byla cesta k Černému moři a na Kavkaz, do Chorvatska a do Dánska. Žil převážně v Praze, kde také 23. února 1908 zemřel.Čechov Anton Pavlovič
(29.01.1860 - 15.07.1904
psychologické novely "Dáma s psíčkem; Pavilón č. 6; Černý mnich; Souboj; Step; Mužici; Dům s mezaninen"
dramatické jednoaktovky "Labutí píseň; Medvěd; Svatba; Jubileum"
celovečerní hry "Platonov; Ivanov"
povídky o dětech "Vaňka; Ríša; Děti"
anekdotické povídkové miniatury (tzv. short stories; raná tvorba, vycházely časopisecky) "Chameleon; Tlustý a hubený; Román s basou"Defoe Daniel
Mladý Defoe se oženil s dcerou obchodníka stávkovým zbožím, navázal obchodní styky a své zboží prodával i v cizině. Ale koráb, který převážel jeho zboží přes moře, ztroskotal a Defoe musel ohlásit úpadek. Zavázal se splatit do konce života dluh 17000 liber. Protože byl ale podnikavý, zařídil si výrobu cihel a tašek a do 10-ti let zaplatil všechny své dluhy .
V době ostrých náboženských sporů po smrti krále Viléma III. se také octl ve vězení pro veřejné pobuřování. Po návratu z vězení založil noviny nazvané Přehled, které po 10 let řídil a většinou i sám psal.
Ze zkušeností své práce a z upřímné snahy o zlepšení společenského života napsal Defoe knihu Esej o projektech. Zamýšlí se v ní o pojištění lidí, kteří jsou v případě pracovní neschopnosti ponecháni svému osudu . Myslí i na pojištění proti požáru, na ústavy pro lidi duševně choré. Vymýšlí opatření na ochranu nevinných dlužníků, kteří se dostávají do vězení pro dlužníky, odkud zpravidla není záchrany. Navrhuje i reformy vzdělání, kterého se má dostávat i dívkám.
Napsal řadu děl, z nichž nejznámější je kniha Robinson Crusoe, námořník z Yorku, jeho život a neobyčejná dobrodružství. Mezi další díla patří: "Kapitán Singleton; Moll Flandersová; Plukovník Jack; Roxana".
Psal i řadu geografických příruček a spisů o zámořských plavbách.
Když začal psát Robinsona, bylo Defoeovi 60 let. Za základ příběhu nepochybně posloužilo vyprávění o skotském námořníkovi Alexandru Selkirkovi, jenž byl roku 1705 za trest vysazen z lodi. Na ostrově v Tichém oceáně prožil 4 roky a 4 měsíce, než byl náhodou nalezen a dopraven zpět do Anglie.Dickens Charles
(07.02.1812 - 09.06.1870
Erben Karel Jaromír
(07.11.1811 - 21.11.1870)